Péče jeden na jednoho
Proč je důležitá péče jeden na jednoho. A proč má smysl o ní mluvit.Děti s vážnými neurologickými nebo mentálními diagnózami se vyvíjejí velmi různorodě. Každé dítě má jiné projevy, jiné tempo, jiný způsob vnímání světa. U některých dětí se vývoj na delší dobu úplně zastaví. U jiných se ztrácí dovednosti, které už měly. Jsou období, kdy to vypadá, že se neděje vůbec nic, a pak náhle přijde posun. To všechno je běžné. Ale nelze to předvídat, řídit podle tabulek nebo přizpůsobit pevným plánům. A právě proto je tak důležité přistupovat ke každému dítěti opravdu individuálně – podle toho, kde se zrovna nachází.Taková práce ale není možná bez péče jeden na jednoho.Z vlastní zkušenosti vím, jak moc je individuální přístup důležitý. U Vojtíška jsme si prošli dlouhým obdobím stagnace. Dva roky se vývoj téměř nehýbal, někdy se spíš posouval zpět. Po nasazení nového léku došlo ke zmírnění epileptické aktivity a teprve tehdy se začaly objevovat náznaky posunu. Ale i poté bylo nutné s ním pracovat velmi citlivě a reagovat na každou změnu. Vojtíšek si začal prožívat vývojové fáze batolat, které předtím neměl šanci zažít – jako by se vrátil na úplný začátek.Přišly silné emoce, výkyvy, nové projevy – a já na ně musela reagovat každý den jinak. Jednou potřeboval blízkost, druhý den ji odmítal. Jeden den si hrál s hračkami, další den byl přetížený. Kousal se, plácal kolem sebe, pištěl, smál se, křičel – a za každým tím projevem bylo něco důležitého. A já mohla reagovat, protože jsem na něj napojená. Protože ho znám. Protože s ním trávím čas každý den.A právě v tom spočívá podstata péče jeden na jednoho – v napojení na konkrétní dítě. Ve vnímání jeho rytmu, jeho potřeb, jeho způsobu komunikace. V tom, že pracovník (nebo rodič) pozná, kdy je vhodná chvíle něco zkusit, a kdy naopak raději nechat věci uzrát.Dnes se Vojtíšek nachází zhruba na úrovni jednoho roku. Začíná se pouštět, zkouší samostatně chodit (s potřebným zabezpečením kvůli riziku pádů). Hraje si, ne funkčně. Směje se. Vnímá své okolí mnohem víc než dřív. A i když je starší, je důležité s ním pracovat právě tak, jak odpovídá jeho mentálnímu věku. Ne podle fyzického věku, ale podle toho, co skutečně prožívá.Proto věřím, že péče jeden na jednoho je pro některé děti naprosto nezbytná.V současném systému sociálních služeb je tato forma péče částečně dostupná v rámci terénních služeb – například právě díky službě Mobilní hospic Strom života Mobilní hospic Strom Života, kterou využíváme. A chtěla bych tímto velmi poděkovat pracovnicím této služby, které se na Vojtíška dokázaly skvěle napojit. Díky tomu, že ho opravdu vnímají, se nám daří společně hledat, co právě potřebuje – a pracovat s ním v souladu s jeho aktuálním stavem.Zároveň ale vím, že v pobytových službách je takový individuální přístup zatím prakticky nedosažitelný. Pracovníci mají na starosti více dětí, podmínky jsou složité a systém s péčí jeden na jednoho zatím nepočítá.Píšu tenhle článek protože věřím, že je důležité začít o těchto tématech víc mluvit.Abychom nepovažovali péči jeden na jednoho za výsadu, ale za přirozenou součást podpory tam, kde je opravdu potřebná.Aby se v budoucnu podařilo vytvořit podmínky, které to umožní i u ostatních forem sociálních služeb. Abychom dokázali vnímat každé dítě takové, jaké opravdu je – a dát mu prostor růst podle jeho vlastního rytmu.
