Asistent pedagoga, osobní asistence a zdravotní potřeby dítěte

Když systém není propojený a rodič zůstává mezi dvěma světy 

Téma osobní asistence a asistence pedagoga je pro mě v tuto chvíli osobně velmi aktuální. V posledních týdnech jsem jej řešila nejen jako máma dítěte s těžkým kombinovaným postižením, ale také se sociálními pracovníky a odborníky v rámci naší organizace. Postupně jsem si prostudovala zákony, vyhlášky, doporučení pro školy i metodické materiály a snažila jsem se pochopit, jak je celý systém nastavený. Přestože jsem si právní úpravu opravdu poctivě nastudovala, zjistila jsem, že jednoznačné odpovědi na klíčové otázky tam jednoduše nejsou.

Právě proto jsem sáhla i po výzkumné zprávě veřejného ochránce práv z roku 2023, která se zabývá poskytováním zdravotní podpory ve školách. A právě v tomto dokumentu se ukazuje širší obraz problému, který se netýká jen naší rodiny, ale mnoha rodin dětí s těžkým kombinovaným postižením.

Když dítě potřebuje péči ve všech oblastech 

Existují děti s kombinovaným, vážným postižením, které potřebují pomoc prakticky ve všech oblastech každodenního života. Hygiena, stravování, oblékání, pohyb, orientace, komunikace, dohled nad bezpečností, respektování režimu, zvládání přetížení i zdravotní podpora – to všechno tvoří jejich běžný den. Takové dítě nepotřebuje jen pomoc při vzdělávání, ale vyžaduje komplexní osobní asistenci, která prostupuje celým jeho fungováním.

Z pohledu práva je osobní asistence sociální službou podle zákona o sociálních službách a je určena osobám se sníženou soběstačností. V domácím prostředí tuto roli nejčastěji plní rodič nebo osobní asistent. Ve chvíli, kdy má dítě nastoupit do mateřské školy, však vyvstává zásadní otázka – kdo tuto péči zajistí tam?

Co říká právní rámec 

Asistent pedagoga je podpůrné opatření ve školství. Vyhláška č. 27/2016 Sb. výslovně uvádí, že může poskytovat pomoc při sebeobsluze a pohybu během vzdělávání. To je důležité a nelze to přehlížet. Současně však právní předpisy nikde jednoznačně nedefinují, co všechno pojem "sebeobsluha" zahrnuje a kde přesně končí. Neexistuje jasně vymezená hranice mezi pedagogickou podporou a komplexní osobní péčí.

A právě tuto nejasnost potvrzuje i dokument veřejného ochránce práv.

Co konstatuje ombudsman 

Ve výzkumné zprávě "Poskytování zdravotní podpory a zdravotních služeb ve školách a školských zařízeních" z roku 2023 ombudsman uvádí, že pojem sebeobsluha není v právních předpisech dostatečně vymezen a že pomoc při sebeobsluze může být součástí práce asistenta pedagoga. Zároveň však zdůrazňuje, že jeho role je primárně vymezena jako podpora při vzdělávání

Dokument dále konstatuje, že neexistuje jasná právní hranice mezi zdravotní podporou a zdravotní službou, že právní stav je nejednotný a že praxe škol je v této oblasti rozdílná. Ombudsman rovněž upozorňuje na to, že pokud dítěti není zajištěna potřebná podpora a v důsledku toho nemůže plnohodnotně využívat vzdělávání, může jít o nepřímou diskriminaci z důvodu zdravotního postižení.

Z toho plyne, že současný systém není jednoznačně vymezen a že odpovědi nejsou černobílé.

Kde vzniká skutečný problém 

Pro dítě, které potřebuje nepřetržitou asistenci jeden na jednoho, není otázkou pouze to, zda má přiděleného asistenta pedagoga. Klíčové je, zda rozsah podpory skutečně odpovídá jeho reálným potřebám a zda je zajištěna bezpečnost i důstojnost.

Zpráva vymezuje roli asistenta pedagoga primárně jako podporu při vzdělávání a zároveň připouští, že pomoc při sebeobsluze může být součástí jeho činnosti. Pokud však dítě potřebuje převážně osobní péči, otevírá se otázka, zda jsou školské nástroje samy o sobě pro takovou situaci dostatečné

Zároveň osobní asistence je sociální služba financovaná primárně z příspěvku na péči. Tento příspěvek však nepředstavuje plnou úhradu všech skutečných nákladů spojených s péčí o osobu se zdravotním postižením, ale je pouze příspěvkem na jejich zajištění. Zákon nestanoví, že musí být použit výhradně na konkrétní formu péče v konkrétním prostředí. Pokud dítě dochází do školky jen několik hodin týdně, rodič často nemá možnost tyto hodiny využít k zaměstnání, které by náklady pokrylo. V situaci, kdy stát zároveň vyžaduje povinnou školní docházku, se tak rodiče mohou dostat do postavení, kdy mají nést finanční odpovědnost za zajištění podpory, bez níž dítě nemůže vzdělávání bezpečně absolvovat. Systém s touto konkrétní realitou výslovně nepracuje.

Odpovědnost školy a hranice kompetencí 

Dokument ombudsmana připomíná, že škola má povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví dítěte. Nemůže se tedy zcela zbavit odpovědnosti pouhým odkazem na to, že některé potřeby spadají do oblasti sociální služby. Zároveň však platí, že pedagogičtí pracovníci nejsou zdravotníci a nelze po nich požadovat poskytování odborných zdravotních služeb.

V této souvislosti se ukazuje, že školský a sociální systém existují vedle sebe, ale u těžce postižených dětí se jejich role překrývají natolik výrazně, že mezi nimi vzniká prostor nejistoty. A právě v tomto prostoru se dnes ocitají rodiče, kteří hledají jasné odpovědi.

Zdravotní podpora dětí s epilepsií ve škole 

Součástí této problematiky je i otázka zdravotní podpory dětí se závažným zdravotním postižením ve školách. Velká část dětí s těžkým kombinovaným postižením má současně diagnostikovanou epilepsii a u mnohých z nich se epileptické záchvaty objevují opakovaně i v průběhu pobytu ve školce nebo ve škole. Právě zde v praxi často vzniká další problém – obavy pracovníků škol z poskytnutí první pomoci a zejména z podání záchranné (SOS) medikace, typicky diazepamu nebo midazolamu.

Ministerstvo školství ve svém doporučení č. j. MSMT-9014/2025-1 však tuto otázku vyjasňuje poměrně jednoznačně. Uvádí, že cílem nastavení podpory je umožnit dětem s epilepsií plnohodnotnou a bezpečnou účast na vzdělávání a že samotná diagnóza epilepsie nemá být důvodem k vylučování dítěte ze školních ani mimoškolních aktivit. Dokument zároveň zdůrazňuje, že poskytnutí první pomoci při epileptickém záchvatu je povinností každého zaměstnance školy, a to bez ohledu na to, zda má zdravotnické vzdělání. První pomoc v tomto kontextu neznamená poskytování zdravotní péče, ale základní laický zásah, jehož součástí může být i podání záchranné medikace, pokud je součástí individuálního plánu zdravotní podpory dítěte, existuje doporučení lékaře a souhlas zákonných zástupců.

Dokument výslovně uvádí, že laické podání záchranné medikace ve školním prostředí je v některých případech klíčové pro zabránění závažným zdravotním komplikacím a že právě včasný zásah může zabránit rozvoji život ohrožujícího stavu. Přesto se v praxi rodiče často setkávají s tím, že školy nebo jednotliví pracovníci podání této medikace odmítají z obavy z odpovědnosti. Tato nejistota pak dopadá především na děti samotné a jejich rodiny a prohlubuje pocit, že systém není schopen adekvátně reagovat na skutečné zdravotní potřeby dětí se závažným postižením.

Zamyšlení na závěr

Systém není dostatečně provázaný tam, kde by to bylo nejvíce potřeba. Děti s těžkým kombinovaným postižením nejsou výjimkou, ale realitou dnešní společnosti. Pokud má být jejich právo na vzdělávání skutečně naplněno, nemůže být podmíněno právní nejistotou nebo finanční improvizací rodin.

Otázka osobní asistence ve školách není jen technickým detailem mezi dvěma zákony. Je to otázka toho, jak vážně bereme princip rovného přístupu ke vzdělávání a zda jsme jako společnost schopni nastavit systém tak, aby rodiny nemusely balancovat mezi dvěma světy bez jasné opory. Pokud stát ukládá povinnost docházky, měl by zároveň vytvořit prostředí, ve kterém je tato docházka skutečně dostupná, bezpečná a důstojná i pro děti, které potřebují nejvyšší míru podpory.

A právě tady začíná diskuse, kterou bychom už neměli odkládat.

Zdroje

• Veřejný ochránce práv (2023): Poskytování zdravotní podpory a zdravotních služeb ve školách a školských zařízeních (výzkumná zpráva).

• Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: Doporučení k zajištění zdravotní podpory dětí s epilepsií ve školách a školských zařízeních, č. j. MSMT-9014/2025-1.

• Vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

• Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

• Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon.